Element Podcast Hradec Kralove

(Dis)komfort. 2. - Žijeme v době, kdy pohodlí vnímáme jako samozřejmost a vrchol kvality života. A tento postoj se přenáší i do našeho duchovního života a nese riziko zpohodlnění. Jenže Ježíš nás nezve k pohodlí, ale k nesení kříže – každý den a za každých okolností. Následování není jen poetická fráze, ale radikální výzva vykročit mimo komfortní zónu. Znamená to říct “ano” i tehdy, když to bolí, a být připraveni jít kamkoli, kdykoli a dát cokoli. Pohodlí nás naplní jen z krátkodobého hlediska, je ale něco, co přináší opravdovou dlouhodobou plnost?

(Dis)komfort. 1. - V naší společnosti víru většinou neohrožuje pronásledování nebo hlad, ale tichý, nenápadný nepřítel – pohodlí. Může se tak stát naším měřítkem pro Boha - Bůh je dobrý, když se mám dobře. Příběh Nikodéma ukazuje, jak těžké je udělat krok z bezpečné tmy na denní světlo a z fanouška se tak stát následovníkem.

Voices | Zapomenutí hrdinové 5. - V příběhu Ester Mordechaje často vidíme protože byl Ester nablízku v jejích těžkých chvílích. Pomáhal ji, zajímal se, dovedl ji povzbudit, modlil se a postil za ni. Uměl říct tvrdou pravdu ve správnou chvíli. Jeho činy a slova dodaly Ester odvahu jednat a změnit dějiny. Každý z nás potřebuje podobného „Mordechaje“ ve svém životě.

Voices | Zapomenutí hrdinové 6. - V příběhu Ester Mordechaje často vidíme protože byl Ester nablízku v jejích těžkých chvílích. Pomáhal ji, zajímal se, dovedl ji povzbudit, modlil se a postil za ni. Uměl říct tvrdou pravdu ve správnou chvíli. Jeho činy a slova dodaly Ester odvahu jednat a změnit dějiny. Každý z nás potřebuje podobného „Mordechaje“ ve svém životě.

Voices | Zapomenutí hrdinové 3. - Příběh proroků Jonáše a Nahuma, kteří v různých dobách oslovili stejné město – Ninive, je zvláštně propojený. Ukazuje kontrast mezi Boží milostí a spravedlností a připomíná, jak snadno se člověk může od Boha vzdálit… a přesto se k němu znovu vrátit. Je to pozvání k důvěře – i tehdy, když Bůh mlčí – a k novému kroku na cestě víry.

Voices | Zapomenutí hrdinové 4. - V životě se rozhodujeme pořád. Jak reagujeme v situacích, které před nás život postaví? Umíme se rozhodovat moudře? Příběh Hany, malé hrdinky a matky Samuele, jednoho z nejvýznamějších starozákonních proroků, nás inspiruje v tom, jak reagovat v životních okolnostech, které nás potkají. Ať už jsou zdánlivě bezvýznamné nebo zásadní. Ukazuje nám, jak velký význam v našich životech hraje modlitba a důvěrná spolupráce s Bohem.

Voices | Zapomenutí hrdinové 1. - Příběh Tabity je inspirativním poselstvím o věrné a laskavé službě druhým. I když její služba mohla být zdánlivě neviditelná nebo bezvýznamná, pro vdovy, kterým sloužila, rozhodně bezvýznamná nebyla. A co teprve pro Boha. Ten její službu ocenil tak, že ji skrze Petra vzkřísil z mrtvých, a její příběh se stal svědectvím pro mnohé. Bůh si totiž používá obyčejné lidi, kteří věrně slouží druhým, protože věrná a laskavá služba má často větší dopad než hlasité skutky.

Voices | Zapomenutí hrdinové 2. - Odvaha dvou nenápadných žen – Šifry a Púy znamenala, že navzdory hrozbě smrti si zvolily poslušnost Bohu a tím změnily běh dějin. Na jejich příběhu i na příkladech z novodobé historie ukazuje, že skutečné hrdinství se často skrývá v malých, každodenních rozhodnutích, kterých si možná nikdo z lidí nevšimne – ale Bůh ano.

Jak si zruinovat život 6. - Jonášův příběh patří k nejoblíbenějším z celé Bible. Je to částečně drama, a částečně komedie o Božím povolání, útěku a velké rybě. Na první pohled to vypadá, že Jonáš  dostal strach, protože Boží úkol byl velký a nebezpečný a hrozila mu smrt, zvlášť když má prorokovat zkázu Ninive. Zajímavé je, že samotný text to popisuje jinak - vůbec nenaznačuje, že by se Jonáš bál a Bůh mu neříká, co má zvěstovat. Jisté je, že Asyřany nesnáší, nemá je rád. Proč tedy od Božího poslání utíká? Utíká od Božího poslání proto, že je neochotný. Moc dobře ví, jaký je Bůh, pochopí poměrně dobře a rychle, co Bůh chce, jenže: Není ochotný s tím Bohu pomoct. Jonáš se nebojí Ninive, Jonáš je neochotný, protože se bojí, že Bůh bude jako vždycky – milosrdný, trpělivý, láskyplný. Prostě woke. To je cenná lekce. Bůh stvořil i ty lidi, kteří se chovají k němu a k lidem zle. I těmto lidem žehná, protože je milostivý a soucitný, shovívavý, nesmírně trpělivý, velmi laskavý.

Jak si zruinovat život 5. - Korupce vždy byla především problémem lidského srdce. Když se chamtivé srdce potká s příležitostí, výsledkem je korupce. Dnešní postavou zruinovaného života je prorok, o kterém není pochyb, že je špatným prorokem. Zruinoval nejen svůj život, ale také svůj odkaz, takže pro apoštola Petra je příkladem samolibého drzouna, který se chová pudově jako nerozumné zvíře, určená k ulovení a na porážku. Kdykoliv mluvíme o korupci, máme za to, že se nás netýká, protože nemáme žádnou politickou funkci, a proto nemáme žádné výhody. Navzdory tomu se toto pokušení týká nás všech. To jediné, co odděluje úroveň naší korupce od jiných zemí, které jsou na tom hůře, není charakter lidí, ale míra postihů, a z nich vyplývající následné návyky. Balaámův příběh cesty ke zkáze je jedním z nejbarvitějších, a nejzajimavějších příkladů zruinovaného života.

Jak si zruinovat život 4. - Všichni intuitivně chápeme, že je to směr, ne snaha, co určuje náš cíl. Fanatický běh není sport, běží rychleji a silněji, jen špatným směrem. Fanatismus je především vnější tvrdé chování, které má za úkol schovat vlastní vnitřní obavy. Fanatismus je tvrdá slupka vnitřní nejistoty. Vnitřních obav. Prorok Eliáš propadne fanatismu z klasických příčin: Myslí si, že je už naprosto poslední, kdo drží vlajku. Má obavy o národ, o sebe, o správnou víru. Sází tedy všechno na jednu kartu. A je tvrdší, mnohem tvrdší, než po něm Bůh chce.  Vydává se na cestu konfrontace poháněné strachem. Jeho emocionální stav euforie, pocitu nepřemožitelnosti, pocitu triumfu (Bůh je na mé straně), pocitu ohrožení (co se stane, až emocionální šok opadne – začnou zase zabíjet Hospodinovy proroky?), to všechno vede Eliáše k hromadné vraždě. Fanatismus je poháněný strachem, a nakonec končí strachem. Euforické pocity triumfu, které Eliáš prožil, mají odvrácenou stranu osamění, vyprázdnění, obav, pochyb a deprese.

Jak si zruinovat život 3. - Král Šalamoun se cítí nedostatečně. Předchozí králové byli za krále pomazáni prorokem poslaným od Boha. Mají povolání. Šalamoun nic z toho nezažije. Konspirace a tvrdé lokty, to byl jeho způsob, jeho cesta, jak vzít královskou vládu pevně do rukou. Proto touží po něčem nadpřirozeném. Přání se mu splní, Bůh mu daruje moudré srdce. Jeho vnitřní nejistota, se kterou se stal králem, jeho původ, jeho pověst, to vše je přesto důvodem, proč trpí FOMO. Jde o pocit úzkosti a obavy, že člověk přichází o něco zajímavého, zábavného či důležitého, co zažívají ostatní. Šalomoun ví, že rozhodnutí by měla vycházet z rozvahy a Božích hodnot, nikoli z tlaku. Nestačí to. Snaha mít všechno, být všude, být se všemi ho vedla k tomu, že zůstal vnitřně osamělý. Proto nakonec píše, že zkoušel všechny možné radosti – bohatství, zábavu, moudrost – a zjistil, že jsou „marnost a honba za větrem“.

Jak si zruinovat život 2. - Král David je charismatická osobnost, která přitahuje další lidi. Shromáždí si okolo sebe skupinu vojáků, zcela oddaných a věrných, ochotných udělat cokoliv. Jsou to lidé, kteří sami byli v nesnázích, zadlužení a zatrpklí. S touto skupinou bude neustále na útěku před nepřáteli. Začne být pomstychtivý. Někdy ho někdo zastaví, jindy ne. Role přátel ohromně vzroste. Jenže, dovolí přátelům říkat pravdu? Možná, že kdyby David kolem sebe nebudoval jen armádu, ale také opravdové přátele, někdo by se mu odvážil říct, že dělá chyby. David přátelé spíše ztrácí. Životní přítel je mrtev, stejně jako mentor. Rodina je komplikovaná. Nedostatek přátel jej dovede k selhání v temném příběhu o zradě, znásilnění a vraždě.

Jak si zruinovat život 1. - Nemá cenu si nalhávat falešným pozitivismem. Život opravdu je někdy těžký, naše postoje a chyby nás někdy doženou, nevíme vždy, jak se z toho vyhrabat ven. John Maxwell řekl, že ještě hloupější než ten, kdo se nepoučí ze svých chyb, je ten, kdo se nepoučí z chyb někoho jiného. Možná právě proto nám bibličtí autoři popisují své postavy věrně, včetně chyb a hloupých postojů nebo rozhodnutí. Naší první studií je král Saul, kterého dohnala touha zavděčit se všem. Je to chování, kdy člověk usiluje o to, aby ho všichni měli rádi, souhlasili s ním a akceptovali ho, často na úkor vlastních potřeb, názorů nebo hranic. Bojíme se odmítnutí, neumíme říkat ne, máme nízké sebevědomí. Když se to zlomí, pak začneme být zahořklí, závidíme druhým, vymlouváme se a hledáme chyby u jiných, cítíme se vyčerpaní. To všechno u Saula nakonec vidíme.

Letnice 1. - Na den Letnic si každoročně připomínáme události, které popisují seslání Ducha svatého a vznik církve. Pojďme se zaposlouchat do vyprávění evangelisty Lukáše, který je obratný vypravěč a ví, že Ježíšův příběh nekončí Ježíšem samotným. Pokračuje totiž v životech těch, kteří v něj věří. Příběh Letnic pokračuje. Neskončil. Letnice mohou být i naší zkušeností.

Marie 4. - Poslední biblická zmínka o Marii je, že skutečně je modlitebnice. Ovšem, jednou z mnoha. Oroduje tedy za nás Marie? Možná ano, stejně jako zástup svědků popsaných v listu Židům. Možná nám spolu s nimi jen fandí v běhu naší víry. Vždy bude tvrdit: “Udělejte všechno, co vám řekne.” Protože opravdová Marie byla dívka, která se stala matkou; matkou, která začala následovat, poslouchat a uctívat svého syna; a učednicí, která byla pevně zakotvena v církvi, byla plná Ducha svatého stejně jako máme být plni Ducha i my. Byl to příběh dívky, která se díky své víře stala nesmrtelnou. Ne ikonicky, bezkrevně, strnule, ale jako živá a věrná žena, která duchaplně zpívá novou píseň chvály svému Synu v komunitě církve.

Marie 3. - Marie zjistila, že Ježíšovou prioritou je vůle jeho nebeského Otce. Ježíš se od ní oddělil, když mu bylo dvanáct a zůstal v chrámě, aby staral o dílo svého Otce. Na svatbě v Káni se od ní oddělil tím, že ji dal na vědomí, že jen on sám jako jednorozený Syn svého Otce zná jeho vůli. Později se od ní oddělil tím, že ji oznámil, že členové jeho nové rodiny jsou ti, kteří konají vůli jeho Otce. Tyto tři momenty oddělení ji musely připomenout Simeonovo varování o meči pronikajícímu do její duše. Marie se učí, že v nové Ježíšově rodině nestačí být jeho biologickou matkou, je nutné být učednicí, následovnicí definovanou vírou, úctou a poslušností Božímu Synu.

Marie 2. - V chrámu Ježíš neseděl jako naslouchající student, zaujal pozici učitele – vůdcové a teologové mu naslouchají, i když je mu jen dvanáct let. Marie se musela začít ptát sama sebe, kým její syn doopravdy je. Dává najevo, že jeho poslání a vztah s Bohem je důležitější než vztah ke své matce. Je toto ten meč, o kterém před dvanácti lety prorokoval Simeon? Ztracený a nalezený Ježíš… Od této chvíle jej Marie začíná ztrácet už napořád – přestože se s ní nyní vrátí domů a je svým rodičům poslušný. Něco se natrvalo změnilo. V chrámu uslyšela proroctví o meči ve svém srdci, a v chrámu také zažila jeho první ovoce. Pro Marii to není snadné. Začíne pro ni cesta od matky k následovnici.

Marie 1. - Jako křesťané máme k Ježíšově matce Marii poměrně rozporuplný vztah. Na jedné straně máme členy klasických církví, především katolických, které o Marii mluví poměrně hodně, projevují ji úctu, a dokonce se k ní modlí. Na druhé straně máme členy protestantských církví, kteří nevědí, co si s katolickou úctou k Marii počít, takže se ji vyhýbají, snad s výjimkou Vánoc. Přitom je příběh Marie úžasný a silný. Začíná andělskou návštěvou mladé a obyčejné dívky v Nazaretu a jejím odvážným přijetím speciálního Božího povolání. Je to její poslušnost, co otvírá dveře Bohu. Bůh tvoří něco nového, váže se ale na svobodné ANO člověka Marie.

Studny 2. - Odpustit sám sobě, zbavit se pocitu viny a studu, je někdy těžší než odpustit druhým. Samařská žena ke studni přinesla celý náklad věcí, které ji tížily, ale po setkání s Ježíšem jako by pro ni přestaly být důležité. Nechala je u studny a odešla s tím, že z jejího nitra proudily řeky živé vody. Setkání s Ježíšem proměňuje.